V týdnu od 18. března do 23. března jsme absolvovali lyžařský kurz na Černé hoře v Krkonoších. Kurz byl stejně jako každoročně určen pro žáky šestých a sedmých tříd, ale vzhledem k nedostatečnému počtu zájemců byl doplněn o další z osmé a deváté třídy.
Odjezd byl stanoven na pátek ve 12:30, přičemž sraz byl pro jistotu již ve dvanáct. Okolo půl dvanácté se začali trousit první nedočkavci. Ve dvanáct se ze školy vyvalili všichni, kterým právě skončilo vyučování, takže bylo před školou najednou přeplněno, ne tak, jako když odjíždí 35 žáků na lyžařský kurz, ale tak, jako bychom se chystali na prvomájový průvod. Ve 12:30 dorazil autobus. Nastalo zběsilé nakládání báglů, kufrů, baťohů, lyží, snowbordů a dalšího vesměs nepotřebného harampádí. To se samozřejmě protáhlo.
Další zdržení nastalo, když se někteří jedinci nemohli odtrhnout od svých milovaných rodičů a mladších či starších sourozenců. Okolo 13:30 jsme konečně vyrazili a rodiče si oddechli, že se nás alespoň na pár dní zbaví.
Cesta byla plánována tak, abychom do Jánských Lázní přijeli s předstihem před čtvrtou odpolední, jelikož ve čtyři se zavírá lanovka pro lyžaře a začne vyvážet zájemce a jejich materiál. Navíc na tuto chvíli prý bude čekat řada výprav a nám se nechtělo čekat, až příjdeme na řadu. Měli jsme zdržení, a tak, abychom byli první, jeli jsme nonstop bez zastávky, a to ani pro zájemce o záchod. Nezastavujeme, máme zpoždění. Díky tomu jsme do Jánských Lázní dorazili už ve tři a k našemu překvapení jsme tam byli sami, nikdo jiný na odvoz nečekal.
Před námi trčela dolní stanice lanovky a okolo hnědozelené stráně s jednou nastříkanou velmi mokrou cestičkou ze sněhu od někud z lesa k lanovce.
Někteří jedinci již byli tak lačni pohybu, že byli donuceni dobrovolně vyběhnout asi osmkrát od silnice ke sněhu, aby trochu snížili hladinu adrenalinu a endorfinů v krvi.
Naštěstí pánové od lanovky měli v pátek po třetí hodině odpolední tak málo práce, že se rozhodli nás vyvézt nahoru v rámci normálního provozu. Zřejmě měli trochu strach, aby jim vybraní jedinci do čtyř nestačili rozebrat lanovku. Přes zběsilé nasedání a nakládání do jedoucí lanovky se nikdo nezranil a ani kousek našich mnoha zavazadel nezůstal dole.
Na kopci to bylo něco zcela jiného. Jako bychom se přesunuli v ročním období. Tady vládla nefalšovaná zima. Všude kolem sníh, dokonce i na stromech, do toho svítilo odpolední sluníčko, prostě zimní idila.
Do chaty vzdálené asi dva kilometry nám bagáž odvezla rolba. My jsme ale museli pěšky, proti čemuž sice někteří brblali, ale bez výsledku. Naprosto vyčerpáni jsme dorazli k chatě, kde nás čekalo další překvapení. Chata byla evidentně plná. Výpravě, která tam trávila týden před námi, se z nějakého nám neznámého důvodu nepodařilo odjet, a tak nás bylo v chatě najednou víc, než kolik byla její kapacita. A nebyla to malá chata. Ti šťastlivci, kteří nafasovali pokoje, je měli až v podkroví, to znamená ve čtvrtém patře bez výtahu. Nakonec se podařilo celý zájezd uložit ve třetím a čtvrtém patře, pouze několik vybraných zoufalců získalo dočasné ubytování v části pro personál. Po večeři jsme dostali základní vstupní pokyny a zákazy, jako: Kluci a holky v jednom pokoji? Nikdy. Kdy můžeme do baru? Nikdy.
Druhý den ráno, a bylo to ráno, protože tak brzo snad nevstáváme ani do školy, jsme dostali snídani a vyhnali nás na svah. Prý bude rozřazení do družstev. Dolezli jsme na kopec. No na kopec na takovou placku, že aby se člověk rozjel, musel se hodně odstrkovat. Někteří jedinci se domnívali, že jsou skvělými lyžaři, z čehož je instruktoři velmi rychle vyvedli. Vzduchem lítala hodnocení tři, pět, čtyři a tu a tam kupodivu i jedna a dvě. Trochu nás to mátlo, protože instruktoři pro lyže byli pouze dva, a tak těžko mohlo být pět družstev. Po dvou ukázkách našich schopností se však ukázalo, že si hodnocení máme sečíst, a tak jsme nakonec byli kupodivu opravdu rozdělení správně. Někteří si sice stále mysleli, že jejich zařazení neodpovídá jejich schopnostem, ale s tím se evidentně nedalo nic dělat.
Snowborďáci to měli jednodušší. Ti byli rozděleni pouze do jednoho družstva podle hesla jeden instruktor jedno družstvo.
Po rozřazení jsme vyrazili za svými instruktory. První družstvo neprodleně opustilo výše zmiňovanou placku, záhy následováno druhým družstvem. Vlítli jsme do červených a černých sjezdovek Černé hory, jako bychom nikdy nic jiného nedělali. Začali jsme nacvičovat správný postoj, změny váhy, jednotlivé druhy oblouků, ale hlavně jsme zjišťovali, která ze sjezdovek je která a na které se nám bude asi nejlépe lyžovat.
V poledne nás bolely nohy tak, že jsme se sotva doplazili na oběd. No nedivte se, po třech hodinách lyžování vylezt do čtvrtého patra bez výtahu a zase zpět v takové nadmořské výšce není žádná legrace. Neměli však s námi žádný soucit, a tak jsme hned po obědě museli na lyže znovu. Odpoledne končila lanovka ve čtyři, a když se první družstvo chystalo k poslednímu výjezdu na kopec, dva nezodpovědní jedinci se ztratili. Honza a Filip nedávali pozor a jeli jinam, než celé družstvo, přesto, že posledního měli přímo před nosem. Asi neviděli pět metrů daleko a to i přesto, že bylo naprosto jasno (vlčí mha nebo zatmění z únavy, kdo ví). Asi půl hodiny po skončení provozu lanovky se jim podařilo obelstít obsluhu a dorazit na vrchol.
A tak by to šlo den za dnem, kdyby se nám situace nezkomplikovala. Několika žákům se začaly dělat boule za ušima. Nejdřív jsme se domnívali, že jim tak chutná, ale když to nepřestalo ani po nekolika hodinách bez jídla, usoudili jsme, že problém bude jinde. Speciální kriterium, ohnuté ušní lalůčky, napovídalo, že by mohlo jít o příušnice. Tak se šťastlivci projeli na skůtru, svezli se lanovkou a dokonce je vzali i do sanitky horské služby, a navštívili doktora až v Trutnově. Ten se s tím moc nemazal, tohle jsou příušnice, tohle nejsou, to jsou jen uzliny a podobně. Nevím, jak se trefil v případech, kdy řekl, že to příušnice jsou, ale tam, kde podle něj nebyly, tam vyrašily do dvou dnů. Naše počty tak rapidně prořídly. Z počátku jsme nemocné odesílali s rodiči domů, ve druhé půlce týdne jsme si je již schovávali, aby nejel řidič autobusu domů sám.
V pondělí odpoledne bylo povinné bezpečnostní volno, ve kterém jsme se zkoulovali a byli mokří tak, jak se nám to na lyžích a snowbordech za celý týden nepodařilo. To, že se během bezpečnostního volna nikdo nezranil, zůstává dodnes záhadou.
Ve středu nastal okamžik pravdy. Závody. Vrátili jsme se na tu placku z prvního dne, kde byl postaven elektronicky měřený slalom. Problém byl, že napadlo asi pět centimetrů nového sněhu, takže to jelo ještě pomaleji než obvykle. Někteří by byli dole rychleji, kdyby šli pozpátku. Přesto se nakonec podařilo všem záludnou trať třikrát zdolat. Ze tří časů byly vybrány dva lepší a na základě jejich součtu bylo stanoveno pořadí. Večer pak bylo vyhlášení a závěrečná diskotéka. Po úporném boji s technikou se nakonec podařilo vytvořit takovou zvukovou kulisu, že i tancující slyšeli, na co tancují. Na kurzu se projevily vůdčí typy, jako Anča a Ondra, takže se zábava záhy rozjela a málokdo se nudil. Pan ředitel pouštěl bez odmlouvání vše, co jsme si vymysleli, a tak se nám v půl jedenácté vůbec nechtělo končit a jít spát.
Poslední den lyžování proběhl bez vážnějších problémů, a to přesto, že jsme lyžovali v kuse skoro pět hodin a někteří nevěděli, jestli ještě řídí oni lyže nebo naopak. Na pokraji svých sil,jsme se naposled dobelhali na oběd a pouze několik nejsilnějších jedinců našlo v sobě tolik morálních sil, že byli schopni opět naložit naši veškerou bagáž do rolby.
Také cesta domů se neobešla bez komplikací. Obsluha lanovky nás sice téměř bezvládné nacpala do kabin a poslala z kopce dolů, dole jsme ale museli vylézt sami, což se né všem zdařilo, a tak se projeli nahoru a dolů ještě jednou. 
Když se nám podřilo nastoupit do autobusu, měli jsme vyhráno. Doma nás už vyloží rodiče, i když si nejsme jisti, zda nás v osm večer, potmě, dokáží rozeznat. V nejhorším si nás vymění po Velikonocích.
Jak vidíte, když nic jiného, alespoň jsme se nenudili.
Další fotky najdete ve fotogalerii.
