Opět se sešel rok s rokem a nastal jeden z nejočekávanějších okamžiků školní docházky týdenní vodácký kurz, určený pro žáky osmého a devátého ročníku. Přestože počet žáků v těchto třídách od loňského roku stoupl pouze minimálně, na kurz se zřejmě pod vlivem vyprávění loňských účastníků, přihlásilo téměř dvojnásobek zájemců. Přípravy vyvrcholily 1.června na dětský den, kdy nás pan ředitel po skončení soutěží o školní pohár svolal do tělocvičny a sdělil nám základní instrukce, jako: "kdo nebude mít stan a spacák, nemá kde spát", "kdo nemá dostatek jídla a vařič, je o hladu", "kdo bude mít moc věcí, tomu se nevejdou do barelu a asi je poveze mokré na zádech" apod.
V pondělí 6. června jsme se měli sejít ve tři čtvrtě na devět na Hlavním nádraží. Vlak sice odjížděl až v 9:27, ale přesto někteří nedočkavci stepovali před knihkupectvím již od čtvrt na devět. Po zakoupení lístku na vlak jsme dostali pokyn k přesunu na peron, jelikož vlak měl být přistaven každou chvilku. Vepředu vyrazil pan ředitel, který se nám záhy ztratil, a tak na příslušný peron dorazila pouze cca jedna čtvrtina výpravy a zbytek jsme byli nuceni hledat po nádraží. Přesto se nám nakonec podařilo všem včas nastoupit do vlaku, a dokonce nalézt i volná místa k sezení.
V Kynšperku, téměř po čtyřech hodinách jízdy, poučeni zkušenostmi z loňska pan ředitel odmítl pustit ke dveřím vlaku Kubitu, a tak jsme mohli včas a spořádaně vystoupit a nenavštivili tak historické město Cheb. Za skuhrání osazenstva jsme urazili asi kilometrovou vzdálenost mezi nádražím a řekou a rychle začali stavět stany. Ty jsme postavili ještě za sucha. Okolo druhé nám dorazily lodě, vesty, pádla a barely. Odnosili jsme vše k tábořišti. Někteří začali hned balit a se slzami v očích zjistili, že pokud jim zabere tři čtvrtiny barelu taška, ve které si vše přivezli, nemají kam dát stan, spacák a ostaní věci. Situace se překvapivě nezměnila, ani když jsme to zkoušeli již po osmé.
Pan ředitel však nebral ohled na naše balící úsilí, počkal, až začne pršet, a se slovy "stejně budete mokří" nás vyhnal na vodu. Na základě poskytnutých základních pokynů se skupina rozdělila na dvě části. Ti, kteří již byli na vodě loni, bez komplikací vyjeli proti proudu k jezu, přenesli jej a s radostí projeli šlajsnou a následnými peřejemi. Ti, kteří byli na vodě poprvé, se mnohdy s nepublikovatelnými výrazy točili na místě a marně se snažili k jezu dorazit a dokonce chtěli zahodit pádla, vystoupit a raději jít pěšky. Nakonec ale všichni několikrát k jezu dojeli a šlajsnu s peřejí si vyzkoušeli, a to jak v lodích, tak vedle lodě, případně pro velký úspěch i pod lodí. Pan ředitel naše úsilí fotil, ale jelikož se nepřevlékl a byl asi jako jediný mokrý pouze od deště, donutili jsme ho vlézt do vody a vyprostit loď, kterou nám tlak vody zaklínil mezi kameny a přilepil ke dnu. Jakmile přestalo pršet, pan ředitel se slitoval a nechal nás vystoupit. Vrhli jsme se do vaření a pokračující snahy nacpat věci do barelů. K večeru jsme v sobě nalezli tolik síly, že jsme vyrazili nalézt kešku a zahráli si za svitu čelovek potmě fotbal. Oheň jsme nedělali, nebylo z čeho, i když výprava školy v sousedství někde něco našla.
Ráno byl stanoven odjezd již na devět hodin a překvapivě jsme tak skutečně vyrazili. Ty nešťastné tašky, které se nikam nevešly, skončily v expedičním vozidle pana starosty. Přebývající stany a spacáky zase v barelu, který nám celý týden vezl pan ředitel. Vody bylo mnohem více než v loňském roce, a tak jsme marně hledali kameny, se kterými jsme měli známost od loňska. Ze cvičných důvodů jsme tedy alespoň vyzkoušeli kadeřnické schopnosti místních vrbiček a ověřili fyzikální poučku "lodí břeh neprorazíš". Cestou se ukázalo, že od loňska správa povodí dokončila opravy několika jezů, a tak jsme nemuseli ani jednou přenášet, a již okolo páté dorazili do kempu v Lokti.
V Lokti jsme byli první, po nás ale dorazily další tři výpravy, ale tábořiště je rozsáhlé, a tak jsme se bez problémů vešli. Obsluha v místním bufetu byla výrazně příjemnější než v loňském roce a byla nám ochotna dokonce i něco prodat. Výprava do lesa byla poměrně úspěšná. Stejně jako loni jsme porazili čersvý doubek, o jehož schopnostech hořet pochybovali téměř všichni kromě Alexe a nasbírali nějaké chrastí, které by nám vydrželo hořet asi tak deset minut. U břehu jsme však nalezli vyplavený kmen stromu, díky kterému jsme měli oheň až do jedenácti hodin.
Skupina chlapců vyrazila na ryby. Skutečnost, že nemají prut, hlavnímu rybáři a kuchaři Jirkovi starosti nedělala. K všeobecnému překvapení se podařilo uštvat jednu čudlu, kterou nám všem přinesli ukázat. Jirka ji poté zabil, vyvrhl, stáhl a usmažil na oleji z čínské polívky, čímž ryba získala specifickou a téměř nepoživotalnou chuť. Pan ředitel se na naléhání osazenctva nechal donutit ke hře na kytaru, a to přesto, že si před odjezdem téměř amputoval prst. Odmítal tak hrát akordy, na které potřeboval vice než dva prsty.
Ráno jsme měli sice pomalejší nástup, ale před námi byla výrazně kratší etapa. Jezy opět vělšinou bez přenášení, vody dost, takže nám cesta celkem úspěšně utíkala. S vyčnívajícími kameny se seznamovali pouze někteří, takže hlášky typu "dobrý den, pane kámen, mé jmého je Ondra Kovařík" se vyskytovaly pouze sporadicky. Ondra si navíc vyrobil nepřítele na život a smrt, když ve snaze pomoci odstrčil od břehu loď, ve které seděl Alex. Loď totiž seděla částečně na kameni, čehož si chlapci, kteří v ní původně seděli, všimli, až když lovili plovoucí barely z vody. Rekordmanem v počtu koupání toho dne však zdaleka nebyl Alex, ale Adriana s Radkou. Ty totiž díky nezměrné touze po čistotě nevynechaly pravděpodobně ani jedinou příležitost ke koupeli. Nenechaly se odradit ani ujišťováním spolužáků, že voda není zrovna nejčistší. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili poměrně pozdě, se již dlouho před Karlovými Vary rozléhalo po hladině hlasité kručení žaludků. Přestávka na oběd však byla v městském parku, který byl ale oproti loňskému roku zcela zarostlý, a tak jsme jedli pouze na cestičce, překážejíce tak projíždějícím kolům a kočárkům. Když jsme nasedali do lodí, začalo drobně pršet a hřmít. Nasadili jsme závratné tempo, asi tak 3 km za hodinu, a bouřce ujeli. No ujeli, zmokli jsme, ale bouřka byla dost daleko za námi. Dorazili jsme tak na tábořiště se sice nejhezčí atmosférou, ale se suchými záchody a pitnou vodou vzdálenou snad tři kilometry. Navíc letos měli majitelé tábořiště poněkud zpoždění a díky tomu nebyl hotový přírodní bar a stan na posezení. Nějaké jídlo a pití se však dalo koupit v provizorním baru v přírodě. Majitelé kempu jsou zde tradičně velmi příjemní a pohostinní. Přesto, že na tabořišti kromě nás stanovaly ještě další tři školy, všichni jsme se vešli (aby ne, přijeli jsme první) a i v lese jsme nalezli dostatek dříví pro večerní táborák. Lovecká intuice Jiříkovy skupiny tentokrát zklamala, a tak se další ryba na činském oleji nekonala. Na cvičné peřeji trénovala skupina turistů, která nám předváděla, jak dopadneme, pokud se dopustíme jakékoliv chyby. Ve čtvrtek jsme si z nich vzali příklad a téměř všichni si vyzkoušeli, jak se plave v peřejích. Pokud by to někdo nevěděl, tak na zádech a nohama napřed.
Ve čtvrtek jsme tedy projeli peřejí Hubertus, kromě Adriany s Radkou, které ji proplavaly. Dole pod peřejí nastal tradiční nácvik náklonů a plavání, kterému potměšile přihlížel pan starosta a fotil pan ředitel. Náklony nám šly velmi dobře, bohužel však většinou na opačnou stranu, než bylo potřeba. To, že jsme skoro všichni plavali, nám zas tak nevadilo, jednak to bylo bez bagáže a jednak jsme v tom nebyli sami, jelikož skupina turistů ze včerejška pokračovala i dnes ve svém úsilí se utopit. Měli stejně jako my vesty, a tak se jim to nepodařilo. Peřejí mezi tím projížděly další skupiny, které nám dávaly jasně najevo, že se nemáme vytahovat, protože nejen my umíme plavat.
Během etapy do Vojkovic jsme trochu zmokli. Měli jsme opět zastávku u nejnebezpečnějšího jezu na Ohři, u kterého nám bylo vysvětleno, proč a jak je tento jez nebezpečný a co to asi bylo za magory, když do něj vjeli a utopili se. Těch, co se tu utopili, bylo již více než padesát a každý rok přibývají. Během jízdy jsme se dostali do přímého kontaktu se školou z Litoměřic a tak byla řeka najednou zaplněna od břehu ke břehu, takže jsme si nepřipadali jako na vodáckém kurzu, ale jako na prvomájovém průvodu. To nejvíc vadilo, když se před námi objevila nějaká peřej a lodě se do ní nějak nemohly vedle sebe vejít. Díky tomu část lidí ozkoušela místní mělčiny a kamení. Nejvíc to rozčilovalo pana ředitele, který se nás snažil křikem a nadávkami donutit k rychlejšímu pohybu, což jednak nebylo zcela v našich fyzických možnostech, a jednak tuto snahu někteří bojkotovali, jelikož se zrovna chtěli nasnídat. Alex a jeho kamarádi totiž pravidelně ráno nereagovali ani na opětovné buzení, díky tomu vstávali na poslední chvíli, a proto si nestačili připravit a sníst snídani ještě před odjezdem. Pádlovali tak o hladu až do první zastávky, která byla často až po poledni.
Zastávka v hospodě U Dvořáků opět nezklamala ani jídlem (borůvkové knedlíky, plněné bramborové knedlíky, guláš a další dobroty), ani záchody. I když hudba letos nehrála. Strávili jsme zde příjemnou hodinu relaxace a odpočinku. Druhá škola tu sice zastavila také, ale oproti nám spucli pouze chleba s paštikou a vyrazili dál. Díky tomu jsme byli na řece opět sami a cesta mohla ubíhat bez problémů. I nejzatvrzelejší zastánci plavání se totiž již koupání nabažili, a tak jsme byli brzy ve Vojkovicích. Tady nastala malá komplikace s kempováním, jelikož naše tradiční a oblíbené místo již obsadila škola, která dorazila asi půl hodiny před námi. Kempovali jsme tedy na druhém konci rozlehlého areálu, kde bylo sice posekáno, ale nebylo shrabáno. Ještě že nikdo nedisponoval sennou rýmou. Koupání v minerálce se nám poněkud zkomplikovalo, jelikož teplá minerálka vhodná ke koupeli, záhy, hlavně díky přehnané čistotnosti druhé školy, došla a další byla avizovaná až na ráno. Splachování mattonkou však fungovalo a i uvařené polévky z minerálky se daly požít. Navíc místní fotbalové hřiště bylo na rozdíl od kempu dokonale osekáno, a tak mohlo začít utkání bosoligy o to, kdo bude zbytek dne pobíhat po táboře ve slipech. Tým vedený Ondrou Kopcem a Alexem měl navrch, a tak nakonec své spodní prádlo předváděl Jirka Kabourek a spol.
Na pátek byl úkol jasný. Stihnout vlak v Klášterci v 15:52. Proto byl stanoven odjezd na 9 hodin. Přesto, že jsme nakonec odjížděli až po desáté, snídani Alex opět nestihl. Byli jsme již poněkud unaveni a nejeli tak rychle jako v předchozích dnech. Navíc pod Perštejnem rázem ubylo vody a zhruba dvě stě metrů jsme si zkoušeli, zda by nebylo lepší místo pádlování tlačit lodě přes kameny. Mohu vás ujistit, že nebylo. Měli jsme omlácené kotníky a několika jedincům se podařilo namočit si i zadek, a to přesto, že zde bylo asi tak pět centimetrů vody. Naštěstí toto martyrium nemělo dlouhého trvání, voda se do řeky opět vrátila a my mohli znovu nasednout do lodí. Přestávka na svačinu se ale díky rannímu odjezdu nekonala. Ředitel ohlásil "Nezastavujeme, máme zpoždění" a my byli nuceni nonstop pádlovat až do Klášterce. Několik zoufalců se každých deset minut ptalo, kolik kilometrů ještě zbývá. Odpověď "nemám hodinky, ale asi deset" je překvapivě nijak nepotěšila. O to větší překvapení pak bylo, když se začaly lodě za zatáčkou hrnout k nějakému platu a jejich osádky se je pokoušely vyvláčit na vysoký břeh. Že by další jez k přetahování? Naštěstí ne! Byla to konečná. Vytahali jsme lodě a zahájili vybalování z barelů a balení do tašek. Někteří vyhladovělí jedinci si začali okamžitě, zřejmě ze zvyku, vařit, ostatní využili nabídky místního bufetu.
Stále jsme čekali, zda přijede slíbený odvoz na nádraží nebo jestli budeme muset těch čtyřicet minut urazit pěšky. Vše však nakonec dopadlo dobře a na nádraží byly odvezeny nejen naše věci, ale i naše tělesné schránky. Asi za hodinu přijel i vlak a my jsme tentokrát nastoupili bez komplikací do správného vagonu a během jedné zastávky se dokonce skoro všichni usadili.
Po třech hodinách jízdy jsme všichni unavení, ale plní zážitků vystoupili v Praze, kde si nás rozebrali rodiče.
Takže ahoj a za rok zase na Ohři.